Duševní vlastnictví se od vlastnictví hmotného zásadně liší. Vlastnické právo zahrnuje právo věc držet, užívat ji a nakládat s ní. Aplikujeme li podobný přístup na vlastnictví duševní, objeví se zádrhele. Informaci, která se k nám dostane samozřejmě můžeme držet, ale už se jí nemůžeme zbavit. Stejně tak ji můžeme užívat, ale už z podstaty věci to není něco, co by nám musel garantovat zákon, v některých případech nám naopak zákon využívání informace výslovně zakazuje (insider trading). Také když dojde na nakládání s majetkem nehmotné povahy, dostáváme se na velmi tenký led. Mimo jiné určitě nejde zničit bez fyzické likvidace „vlastníka“.
Těchto očividných rozdílů si samozřejmě všimli i zákonodárci a duševnímu vlastnictví se proto věnují odděleně. Výsledkem je autorský zákon a předpisy týkající se průmyslového vlastnictví. Zajímavé je, že římské právo autorský zákon ani patenty neznalo. Za pozornost stojí i to, jak se propaganda filmového průmyslu snaží přesvědčit diváky, že kopírování je krádež, byť tomu tak není ani podle práva. Auto byste nestáhli!
Piráti zpochybňují soudobý přístup k duševnímu vlastnictví, z toho se ale nedá nijak odvodit jak přistupují k vlastnictví věcí. Srovnání s komunisty tedy vůbec nepřiléhá. Dokonce si troufám tvrdit, že v případech vyvlastňování ve „veřejném zájmu“ budou pirátí v naprosté většině případů na straně vlastníka a nikoli státu.
To, že se negativně vymezujeme vůči gigantům audiovizuálního průmyslu také nijak nesouvisí s tím, že bychom chtěli omezit úspěšné soukromé firmy. Co nám vadí je, když tyto firmy píšou zákony. Klasickým příkladem je takzvaný „Zákon na ochranu Mickey-Mouse“, jak se přezdívá prodloužení doby trání copyrightu v USA. Další velký nepřítel pirátů jsou potom soukromé monopoly. To, že soukromá společnost (OSA) fakticky vybírá daně (výpalné z paměťových médií) nám přijde nepřijatelné.
Věřím, že pirátské strany časem vytvoří myšlenkový proud srovnatelný s hnutím zelených. Těch nálepek, které ze sebe nejprve budeme muset strhnout, ale zbývá ještě celá řada.