Co to tedy je duševní vyvlastňování?
Nakladatelé a jejich právníci popisují kopírovací monopol jako své „duševní vlastnictví“. Tento termín používají i propatenty, obchodní známky a uplatňují ho i v dalších obskurních zákonech. Tyto zákony přitom mají tak málo společného a tolik odlišností, že je velmi nerozumné brát je jako celek. Mnohem lepší je mluvit zvlášť o kopírovacím monopolu a zvlášť o obchodních známkách.
Termín „duševní vlastnictví“ v sobě totiž nese jeden skrytý předpoklad. Totiž, že o patentech, či kopírovacím monopolu máme přemýšlet podobně, jako by to byly hmotné objekty – pojímat je jako vlastnictví. Pokud se dostaneme ke kopírování, je evidentní, že tato analogie ignoruje zásadní rozdíl mezi hmotným předmětem a informací. Informaci je možné kopírovat a sdílet bez námahy zatímco hmotné předměty ještě nikdo podobným způsobem nezkopíroval (s výjimkou prvního Piráta Ježíše, který nasytil zástupy pomocí pár pecnů chleba a skončil na kříži).
Používání termínu „duševní vlastnictví“ tedy vede pouze ke zmatení (klasickým následkem je nesmyslné zaměňování kopírování a krádeže). Člověk by tedy neměl tento koncept používat ani ve svých úvahách, odvádí od podstaty věci.
Používání propagandistického termínu „duševní vlastnictví“ však má ještě jeden netušený následek. To že „duševní vlastnictví“ lidé zcela přirozeně ignorují, vede ke snižování obecného respektu k vlastnictví jako takovému (tedy vlastnictví hmotných předmětů). Duševní vyvlastňování se tedy jeví jako velmi vhodný náhradní termín.
Za zmínku stojí určitě i anglické náhražky sousloví „intelectual property“ – intelectual pooperty (poop = hovínko), případně intelectual poverty (duševní chudoba). Termín leštěný prd, který se objevil v komentářích na Pirátských novinách, má rozhodně taky něco do sebe.
Vyšlo též na Pirátských novinách